Agenturní síť čs. rozvědky v Latinské Americe v r. 1949

Únor 1949 - nákres stavu agenturní sítě československé rozvědky v obou Amerikách. (svazek s reg. č. 20959 - Materiály z doby Valeše a spol.)

V Argentině působil velvyslanec Alexander Kunoši (s krycím jménem "Camilo").

Z agentů, které měl řídit A. Kunoši stojí za pozornost agent s krycím jménem "Nicola", které později bylo změněno na "Bonifacio". Jde o Mikuláše Szabo, který se oženil v Římě s kuchařkou Sidora a následně se přestěhoval do Argentiny. Odtamtud měl podávat zprávy o slovenské emigraci.

V Mexiku  to byl Oldřich Kaiser, od června 1948 do března 1952 byl prvním vyslancem komunistického režimu.

Karel Vejman působil v Argentině jako učitel, měl informovat o slovenské emigraci v Argentině

Bruno Piťha, v letech 1948-49 působil jasko vyslanec v Brazílii, zdá se, že sám na sebe prozradil, že je spolupracovníkem MV, po návratu z Brazílie byla spolupráce s ním přerušena.

Zoltán Rohan - měl být vyslán jako agent do Brazílie, neuskutečnilo se.

Richard Falbr - byl vyslán do Caracasu (Venezuela). Nar. 21.8.1912. (Jde o otce nedávno zesnulého odborového předáka Richarda Falbra). R. Falbr podepsal zpravodajský slib 19.8.1949. Přijal krycí jméno "Genciano".

Brzy po únorovém převratu v r. 1948 se Státní bezpečnost, a konkrétně jeji rozvědná část, snažila proniknout do Latinské Ameriky. O rok později již disponovala jakýmsi torzem agenturní sítě, dosud sice skromným, ale natolik agilním, že rozvědka byla již s to získávat první informace z této oblasti světa, která - jak je vidět - byla rovněž zohledněna v práci výzvědné služby. Prozatím se do zorného pole StB dostaly Mexiko, Venezuela, Brazílie a Argentina. 

V roce 1951 jeden z argentinských spolupracovníků StB (tam se síť mezitím rozrostla)

byl vyslán do hlavního města Uruguaye - Montevidea. 

Prozatím šlo o získané tajné spolupracovníky, kteří byli řízeni z pražské rozvědky prostřednictvím kurýrního spojení, nešlo tedy o kádrové příslušníky (důstojníky) rozvědky, leč jen o jeji agenty. Ti ne vždy plnili své úkoly s plným nasazením a výsledky jejich práce byly spíše skromné až nulové. To bylo dáno hlavně oním nedůsledným a zdlouhavým řízením. 

To se změnilo až v roce 1952, kdy se rozvědka rozhodla zřídit profesionálně řízené tzv. legální residentury v Mexiku, Brazílii a Argentině. Zřízení těchto tří stálých residentur rozvědky radikálně změnilo situaci. Od té doby rozvědná práce získala koncepčnost, stala se systematickou a důslednější. 

V této počáteční fázi práce v Latinské Americe StB ke spolupráci získala dokonce vyslance a velvyslance, což bylo velmi riskantní a v dalších letech to bylo již zakázáno. V tomto ohledu StB pouze navazovala na dřívější praxi sovětské rozvědky, která rovněž tuto praxi nakonec opustila.