Alicia Puyana Mutis, ekonomka se stydlivou minulostí

 

Ke Statutu československé rozvědky z roku 1954.

 

Statut, jak nás poučuje wikipedie, je typ základního právního předpisu či dokumentu některých typů organizací. Což je v souladu s Ottovým slovníkem naučným, který o statutu říká, že určuje pravidla spolků a společností.

Vzhledem k tomu, že činnost rozvědky, která byla součástí komunistické tajné policie StB (jako První správa MV, Státní bezpečnosti) nebyla nijak ukotvena v právním řádu Československa a podle nějakých regulí musela fungovat, byl vytvořen právě  onen Statut, který vymezoval základní pravidla pro její činnost.

Symptomatické je, že Statut byl vydán formou tajného rozkazu Ministra vnitra a iniciátorem vypracování a přijetí této úpravy byl politický sekretariát ÚV KSČ. Ministr vnitra, tehdy jim byl Rudolf Barák, to jednoduše dostal rozkazem od sekretariátu. Nikoliv od vlády či parlamentu, ale od politického sekretariátu Ústředního výboru strany.

Vydání tohoto statutu se seběhlo z organisační reformou rozvědky, která proběhla v roce 1953, kdy československá rozvědná služba přijala sovětské uspořádání a sovětské metody práce.

 

Když někdo tvrdí, že československá rozvědka v době komunismu byla podřízena Komunistické straně a že byla de facto služkou sovětské rozvědky KGB, můžete to brát jako jakýsi ideologický názor, který můžete, ale nemusíte brát vážně, protože stejně tak můžete věřit tomu, že “naše” výzvědná služba určitě sloužila především státním zájmům, státní a hospodářské suverenitě země.

Je to tvrzení proti tvrzení a ať si s tím každý naloží, jak chce.

 

Jenže, když základní dokument této služby obsahuje nějaká tvrzení, kterými se řídila, musíme to brát vážně.

Tak se podívejme na obsah statutu a budeme mít jasno.

 

Hlava první dokumentu se jmenuje Základní ustanovení  a definuje tudíž absolutně výchozí premisy a principy:

·         První správa provádí rozvědnou a kontrarozvědnou práci v kapitalistických zemích.

·         Práce je organizována v souladu se zájmy bezpečnosti státu, zahraniční politiky ČSR, SSSR a zemí lidové demokracie, podle pokynů ÚV KSČ a vlády.

·         Hlavními nepřáteli jsou USA, Anglie, Francie a Západní Německo.

·         Systemizaci správy schvaluje ÚV KSČ a vláda.

Je zde jednoznačně a jednosměrně pojmenován účel služby, která byla namířena výhradně proti kapitalistickým státům. Sice se dále mluví o zájmech bezpečnosti státu, ale tyto jsou  podmíněny souladem se zahraniční politikou nejen ČSR, ale i SSSR a zemí lidové demokracie, což bylo označení pro tzv, Východní blok, čili satelity Sovětského svazu.

Země jako USA, Anglie, Francie a Západní Německo jsou označeny jako hlavní nepřátelé, což je mimochodem silnější označení, nežli to, které používal KGB - protivník. To byl vektor té neoficiální zahraniční politiky prováděné výzvědnou službou - nikoliv porozumění mezi národy či směřování k mírovému soužití, jak tvrdila tehdejší oficiální propaganda, leč přímo a natvrdo – nepřítel. 

No a v neposlední řadě je zde uvedeno, že svrchovaným orgánem nad rozvědkou je ÚV KSČ a vláda, ta komunistická nadřízenost bude ještě v následujících ustanoveních upřesněna.

 

Hlava druhá dokumentu vymezuje úkoly rozvědky, k nímž logicky a zcela technicky patří především získávání věrohodných výzvědných informací, které se – v souladu s předchozí dikcí – týkají vojensko-politických plánů USA a spojenců, tajných smluv proti socialistickému  táboru, hospodářství a ozbrojených sil kapitalistických států a vnitropolitické situace a rozporů mezi kapitalistickými státy.

Najdeme tu i boj se zahraničními rozvědkami, práci proti čs. reakční emigraci a je zde zmíněna i vědecko-technická rozvědka a dokonce i taková podrobnost, jako předcházení emigraci československých občanů.

Velmi důležitý je i poslední bod tohoto úseku Statutu, v němž již v roce 1954 je řeč o provádění zvláštních opatření. A opět, tato opatření mohl rozvědce ukládat a schvalovat politický sekretariát ÚV KSČ (a vláda). Je zde opět uveden boj s kapitalistickými zeměmi, rozbíjení reakční emigrantských organisací a kompromitace jejich vedoucích, ale především – a to bych chtěl zdůraznit – k úkolům rozvědky tímto ustanovením přibyla desinformační činnost namířená samo sebou proti vládám kapitalistických zemí generálním štábům a rozvědkám. Zde byl nastíněn jednoznačně ofensivní charakter práce rozvědky. Poslední bod mluví pak o provádění jiných důležitých opatření, což byl eufemismus pro vraždy, únosy, atentáty a jiné sabotážní akce.

 

Hlava třetí nazvaná Organisace výzvědné práce opět, jakkoliv jde o čistě administrativní otázky, připomíná vedoucí roli strany – upřesňuje totiž, že nábor pro rozvědku bude prováděn “prostřednictvím ÚV KSČ z řad lidí, oddaných komunistické straně a vládě Československé republiky”. Dále je sice zdůrazněno, že má jít o lidi se středoškolským a vysokoškolským vzděláním a znající cizí jazyky, čili o lidi schopné, inteligentní, ale zároveň museli splňovat podmínku politické vyspělosti, čímž se opětovně podtrhávala důležitost komunistické a žádné jiné orientace nových příslušníků.

Ústřední výbor strany si dokonce vyhrazoval právo schvalovat residenty, čili osoby vedoucí práci residentur rozvědky v zahraničí.

Formálně a prakticky rozvědnou práci řídilo a organisovalo Ministerstvo vnitra, ale citlivé otázky podléhaly dle tohoto Statutu schválení stranou.

V této části dokumentu jsou konkrétně uvedeny formy práce výzvědné služby, otázky spojení, vysílání agentů, také získávání agentů v kapitalistických zemí z řad zaměstnanců důležitých ministerstev, novinářů, členů parlamentu, pracovníků politických stran, diplomatů atd. Nezapomnělo se ani na využití československých občanů, kteří jsou služebně posílání do kapitalistických zemí.

Úkolem První správy bylo zpracovávat agenturní materiály a tyto pak poskytovat “vedoucím představitelům strany”, vládě a příslušným ministerstvům.

 

Hlava čtvrtá definovala práva první správy, která sice reflektovala povinnosti výzvědné služby, ale vzhledem k realitě komunistického Československo šlo nepochybně o práva či dokonce privilegia. Šlo v první řadě o právo vysílat své kádrové příslušníky (vyškolené špiony) do kapitalistického zahraničí - samozřejmě pod krytím. Jako krytí rozvědka v porozumění s dalšími orgány státu používala roušku zaměstnanců ministerstva zahraničí a min. zahraničního obchodu, dopisovatelů ČTK, členů obchodních, kulturních, sportovních a jiných delegací. Připomeňme, že taková volnost v cestování do ciziny byla čímsi nevídaným v podmínkách socialistického Československa, s výjimkou roku 68, že pouze pro vybranou část společnosti bylo takové přemísťování poměrně snadné, zatímco zbytek se musel spokojit s (omezenou) možností vyjet si nanejvýš do Bulharska či NDR, obecně do spřátelených zemí socialistického bloku. Samozřejmě, měla – li rozvědka získávat tajné informace na Západě a měla-li tam provádět svou vlivovou politiku, musela mít právo posílat tam své lidi – dokonale prověřené a oddané komunismu. Výjezd každého špiona podléhal schvalovacímu procesu, nicméně bylo jím to umožněno a přímo od nich požadováno. Pro tento účel mohla rozvědka, dle Statutu, disponovat samozřejmě potřebnými valutovými prostředky, což také bylo v komunistickém Československu velkým privilegiem. A nešlo o malé peníze. O tom sice ve statutu řeč není, ale lze si představit o jaké částky mohlo jít, když uvedeme, že poměrně nevelké latinskoamerické residentury v 60. letech (a bylo jich tehdy kolem devíti) dostávaly čtvrtletní dotaci ve výši 10 000 amerických dolarů (dnes by to bylo zhruba desetkrát tolik, čili sto tisíc USD), v 60. letech rozvědka měla po celém světě kolem 40 residentur, sice různě velkých, ale každá stála hodně peněz. To samozřejmě nebyly jediné náklady, které bylo nutné na činnost rozvědky vynakládat.

Pokud vím, neexistuje souhrnná studie, která by vypočítala celkové náklady na činnost První správy – a bylo by to věru zajímavé počteníčko, zvláště v kontextu neustálých hospodářských potíží komunistického Československa.

Jistě, vědecko-technická rozvědka přinášela národnímu hospodářství mnohé měřitelné zisky, o tom není pochyb, ale nevím – nevím, jaký tato součást výzvědné práce mohla mít podíl na tom, že činnost rozvědky se finančně aspoň trochu vyplatila.  

 

Hlava pátá statutu hovoří o výhodách pro pracovníky správy. Zde šlo o to, že se počítalo s tím, že obrovské nervové a pracovní vypětí špionů, kterému byli určitě v cizině vystaveni, muselo být materiálně dobře ohodnoceno. Takže pracovníci rozvědky v legalisaci (čili zařazeni do výše zmíněných institucí, pod jejichž rouškou do ciziny dlouhodobě vycestovali) měli být platově zvýhodněni. Zde dodám, že si sice vydělávali o dost více, nežli třeba běžní obchodní zástupci či diplomaté, ale nešlo o nějaké gigantické rozdíly, nestávali se automaticky boháči. Až takové disproporce to zas nebyly.

Statut pamatoval i na takové extrémní případy, jako smrt při plnění operativních úkolů pracovníků rozvědky či agentů – v takovém případě měla být vyplácena postiženým rodinám speciální pense, určovaná individuálně. V Latinské Americe jsem se s takovým případem nesetkal, ale není vyloučeno, že na mnohem obtížnějším úseku práce, čili v Západní Evropě či USA nebo Kanadě, k něčemu podobnému mohlo dojít.

 

A tato krajní varianta pomoci rodinám usmrcených příslušníků a agentů při výkonu služby je posledním ustanovením tohoto Statutu z roku 1954.

Tento právní akt vyplňoval jakési právní vakuum, v němž rozvědka a její příslušníci nacházeli. Nebyl to sice zákon ani vyhláška ministra, šlo jen o tajný rozkaz, ale v rámci totalitního státu šlo o fungující řešení, dávající činnosti první správy jakýsi základní rámec.

 

Jistě, rozvědka, jakožto součást represivních složek (Ministerstva vnitra, byla to první správa SNB), spadala obecně pod zákon o SNB z roku 1947, jehož paragraf § 34 ustanovil zpravodajskou službu, což měla vláda dle tohoto zákona dodatečně upravit svým usnesením. Bylo to však jen toto právně vágní ukotvení, které bylo ve své podstatě nedostatečné a proto nakonec vznikl v roce 1954 výše popsaný statut první správy, který byl výrazem nového kursu - jisté profesionalisace československé rozvědky, kdy vedle do té doby převládajících aspektů ideologických, byly reflektovány i čistě technické prvky práce výzvědné služby, což rozvědce umožnilo rozvinout křídla a dosahovat s postupem času poměrně hodnotných výsledků ve své práci. Neznamená to, že ideologie byla potlačena – ani náhodou – ale byla obohacena či doplněna racionálními a funkčními mechanismy (přístupem), které přispěly ke zkvalitnění práce.  

 

Tato tvrzení lze dokumentovat prakticky na příkladu zřízení a obsazení tří residentur v Latinské Americe na počátku 50. let, tedy ještě před schválením statutu první správy. K tomu došlo v roce 1952, zdá se, že v jakémsi spěchu a bez hlubší přípravy. Tehdy (ve druhé polovině roku 52) rozvědka zřídila tři residentury: v Mexiku, v Brazílii a Argentině. Do prvních dvou byli vysláni poměrně čerstvě zaměstnaní příslušníci StB neznající jazyk (španělštinu a portugalštinu), kteří ještě nedávno byli dělníky. Šlo sice o ideové komunisty, ale naprosto nedostatečně vybavené a zcela nepřipravené pro agenturní práci. Pouze resident v Argentině znal jazyk, měl středoškolské vzdělání a absolvoval výzvědnou školu. Tento byl v roce 1953 zcela po právu hodnocen jako nejlepší pracovník na území Ameriky. Čili ze tří residentur toliko jedna dosahovala obstojných výsledků, další dvě se zlepšily až po roce 1954, kdy první správa do terénu nasadila vzdělané a jazykově vybavené příslušníky.

Pak se to jen zlepšovalo – až do roku 1968. Mezitím, v roce 1963, byl schválen nový statut, rozvědka věnovala přípravě svých špionů mnohem více úsilí a to se odrazilo i na výsledcích.

vp